Název knihy:

Naši furianti

Spisovatel:

Ladislav Stroupežnický

Údaje o vydání:

Četl jsem staré vydání původem před rokem 1935 (rok vydání neuveden, razítko knihovny). Pro účely podrobnějšího rozboru vycházím z přepisu hry obsaženého v programu ND: Vydalo Národní divadlo, Praha 2004. Připravila Lenka Kolihová Havlíková.

Formální uspořádání:

Podtitul knihy je Obraz života v české vesnici o čtyřech jednáních. Každé jednání má jiný počet výstupů (7, 3, 9, 6), které se také značně liší svou délkou.

Postavy:

Dubští

Filip Dubský, sedlák a starosta obce Honice

Marie Dubská, jeho žena

Václav Dubský, jejich syn

Petr Dubský, Filipův otec, výměnkář

 

Buškovi

Jakub Bušek, sedlák, první radní

Františka Bušková, jeho žena

Verunka, jejich dcera

Martin, jejich syn

 

Výboři a jejich rodiny

Matěj Šumbal, Marie Šumbalová, Pavel Kožený, Kašpar Šmejkal

 

Další postavy

Valentin Bláha, vysloužilý voják

Josef Habršperk, švec

František Fiala, krejčí (dcera Kristýna)

Marek Ehrmann, majitel hospody

Osnova děje:

Děj se odehrává roku 1869 ve vsi Honicích v jižních Čechách. Podle jednání je rozdělen především do následujících částí:

I.           Jednání:

Obsahuje nástin základních prvků, okolo kterých se bude točit hra:

Láska mezi Verunkou a Václavem. Spor Bláhy (podporován Dubským) a Fialy (podporován Buškem) o ponocenství v obci.

 

II.        Jednání:

Markýtka přinese do hospody cedulku, již našla na návsi:

Jestli nezvolí hromada za ponocnýho Bláhu tak jsou vejboři špatný lidi! A když ho přece neudělají tím ponocným, tak na zdejší ves sedne ze štyrech stran červenej kohout.

Bušek všem říká, že to psal Bláha. Habršperka napadne si vypůjčit oblíbenou písničku Fialovy dcery Kristýny. Bušek si myslí, že Dubského přechytračil a jsa celý rozařen, přidá pár koní, kvůli kterému se nedohodli na svatbě Verunky a Václava. Potom se furiantsky hádají, kdo bude platit punč. Nakonec ho zaplatí Dubský, poněvadž je starostou obce a má jako jedniný dva grunty. Bušek řekne, že dá Verunce přínos osum tisíc zlatých. Petr Dubský říká, že všichni jsou furianti, mladí, staří, i on nějaký ten furiantský kousek dovede (jedná se o stěžejní výstup v dramatu). Daruje oběma peníze, které dostal od císaře Františka a cara Alexandra. Všichni říkají, že je to čest pro vesnici. Petr Dubský pak okřikne ty, co si myslí, že Bláha je palič.

Bláha, nadšen tím, že se ho Petr Dubský, obecní autorita, zastal, nechá si zaplatit sólo, ale Bušek ho chce taky, a muzikanti stejně zahrajou Bláhovi: „Aby takovej pyšnej gruntovník věděl, když má chudej člověk dobrý svědomí, tak taky tý pětky nelituje.

III.     Jednání:

Probíhá u Dubských: Příjde Markýtka a řekne, že si myslí, že slyšela tu noc, kdy se cedulka našla, Kristýnu. Poté se baví o Josefovi, jak padl v bitvě u Náchoda. Jedná se o tragickou scénu.

Následuje zasedání výboru, na kterém se na Šumbal osočí na Koženého, že čte zákon jak cuckovitou koudel. Všichni výboři kromě Dubského zvolí za ponocného Bláhu. Potom přijde Habršperk a ukazuje panu učiteli (dělá písaře) písničku, ten potvrdí, ýe mísma si odpovídají.  Zavolají pro Kristýnu a ta se po nátlaku přizná. Fiala padne na kolena a prosí, prý, že u to nikdy neudělá. Dají tedy ponocenství Bláhovi. Vrátí se ale Bláha, který byl pytlačit na panském, a je naštvaný, že rozhodli bez něho,že je to ouskok. Pak chce Bušek přetáhnout Dubského židlí, ten mu řekne, že si Verunku Václav nevezme. Proto Václav řekne, že se dá naverbovat k Vindiškréc-dragounům. Jedná se o pokračování tragické scény, kdy nyní máme možnost vědět, jak to třeba vypadalo s Josefem a jsme skutečně účastníky situace, kterou lze považovat za osudovou. Pak odejde.

 

IV.     Jednání:

V posledním jednání donutí Habršperk, který stál poblíž, když se střílelo, Buška, aby se usmířil s Dubským. Bušek se tedy chce usmířit, ale Dubský ne a ne. Až Verunka svým sentimentálním líčením pocitů Dubského při návštěvě hrobu syna Josefa donutí Dubského, aby svolil k usmíření. Markýtka a Bláha – s úmyslem, aby se nikomu nic nestalo, spálí paličský list. Fialovi s dětmi, dozvědivše se o spálení, líbají Bláhovi a Markýtce ruce. Bušek se zaváže, že nechá pytlačení a Václav s Verunkou se můžou vzít. Drama končí rozhovorem:

HABRŠPERK: No, jářku, ponocnej, to jsem na ty furianty vyzrál – co?

BLÁHA: Abys na ně nevyzrál – ty, takovej vzdělanej člověk!

 

 

Charakteristika postavy:

Filip Dubský je osobností, která vyniká mezis ostatními svým realistickým ztvárněním. Jeho charakter totiž obsahuje jak dobré, tak špatné vlastnosti (např. Fiala nemá žádnou dobrou vlastnost, která by byla v textu zmíněna). Dubský je „správný chlap“ – drží slovo, drží se svého přesvědčení a nedá na první dojem, jakkoli tento může být jednoznačný a svůdný k rychlým závěrům. Jedná instinktivně, nehledí na své sliby, jestliže se mu někdo neprávem vysmíval. Za svými rozhodnutími (i když si je patrně vědom jejich špatnosti) si za kařdou cenu stojí – avšak jelikož se ve svých rozhodnutích chová objektivně, umí poznat, kdy jsou to rozhodnutí přelomová. Proto je jeho postoj spíš symolický, jsa si vědom pravidelných střetů generačních, nehodlá prohrát. Jeho objektivnost je vidět na způsobu, jakým zvažuje vhodnost kandidátů na místo ponocného.

Hodnocení částí knihy:

Láska

Láska je v této knize ukázána pouze proto, aby bylo možno ji porovnat a následně postavit do kontrastu s utrpením, které prožívá Josef, později Václav. Toto utrpení je spojeno se stavem „vědomosti“ a strženosti dějem, kdy si postava uvědomuje, jak asi bude děj pokračovat – nejvíce patrno to jest na Václavovi (když chce odjet) a na Bláhovi (když mu spoluobčané říkají palič).

 

Manželství

Autor chce sdělit, že manželství je důležitý prvek pro společenský život a že je mnoho záleýitostí, které manželství monou pokazit či rozvrátit. Nesmí se tedy nikdo nechat strhnout hrou – ten, kdo takto někoho strhne ho pak vlastně okrade a může způsobit ještě větší špatnost než jen krádež. Může rozvrátit manželství, které je však spíše na takovýchto vesnicích drženo tradicí než láskou.

 

Sobeckost

Narozdíl od dramatu Maryša bratří Mrštíků jezde konflikt opačný, tedy že mladí se mají rádi a staří se nemohou dohodnout. Proto se tato láska, nyní stejně jako v Maryše, stává důvodem k smlouvání a čachrování s lidskými životy. Hmotný prsopěch a zajištění je nadřazeno vnitřnímu spokojení.

 

Kritika špatných vlastností

Některé postavy v dramatu mají ukazovat lidu špatné vlastnosti – o to víc je smutná reakce obyvatel Cerhonic, když se zde poprvé hra hrála! Zavrhnutí není pokroková činnost – přimočaré odmítnutí nemůže pomoci obrodě lidu. Škoda jen, že si vesničané nebyli tohoto vědomi, pouze v marné snaze se prezentovat jako klidná, obyčejná vesnice hru odmítli jako nerealistickou – právě kvůli její reálnosti. Špatnou vlastností je například nemít vlastní názor nebo ho měnit podle aktuálního vývoje. Toto zosobňuje postava Ehrmanna, který je tu na jedné straně tu na druhé. Je to vlastost tenkrát přičítaná Židům – prospěchářství a úlisnost. To je brzdou vývoje a proto také není hostinský vnímán jako silná postava, tj. nemá místo ve výboru.

 

Rodina – její rozklad

Pravděpodobně v každém věku se staří domnívají, že dochází k rozkladu rodiny. Ve skutečnosti ale vše zůstávé stejné; zde je to vidět na přikladu Fialovic – jejich bída je neospravedlňuje, ostatně litováním se si nepomůžou – řekli bychom, že toto je rodina? Která má být základem společenství? Zde jsou děti už odmalička používány jako nástroj k dosahování mocenských cílů (zde se ale také nic nezměnilo, srv. reklamní kampaň P. Béma na primátora). Zde je také vidět, že děti nejsou představovány do určitého věku jako osoby, ale spíš jako jednotky bez rozumu. Fialovic rodina se také neštítí lhaní a pomlouvání. To, že tak činí veřejně a vědomně (a ještě do toho „zatahují“ děti) jsou důvody, proč by měli být potrestáni. Proto zde chybí realistický konec, nahrazuje ho konec nerealistický a nereální.

 

Bušek

Přičina konfliktu díla leží v osobě prvního radního Buška. To on je ovládnut lichocením Fialy a jeho dětí, jejich líbáním ruky. Proto zde přirozeně dochází  k rozporu, jelikož on je vlastně zločinec a je mu přiznáváno toto privilegium. To on je příčinou většiny sporů, snaží se chytračit a mít vždy pravdu. Uražením jeho samolibosti (abychom použili Pečorinův oblíbený termín), když mu Bláha řekne, že je nevzdělaný člověk, vzniká jeho odpor vůči Bláhovi – tento odpor uplatní, proti dobrým mravům, v hlasování ve výboře. Šíří vůči němu zášť a nemá ho rád. Naopak Bláha vyzdvihuje, že sloužil 14 let u císaře pána v armádě. A co dělal Bušek? Nic, pracoval na gruntu na těch osum tisíc. Špatnou povahu Buška (vyplývající z toho, že se mu nedostává dost pozornosti) dokresluje jeho neustálá ignorance žen – což je ryze zpátečnický postoj (stejně jako opačný postoj – agresivní feminismus). Nakonec se ukáže, že se sám nechal napálit. Svou čest zachrání pouze tak, že nakonec uvěří tomu, že ho Fiala podvedl. Sám se chce zasadit o to, aby byli Fialovi potrestán.

 

Veřejné probírání soukromých záležitostí

V hospodě se mluví o lecčem, ale aby smlouvali před celou vesnicí o svoje děti to snad ne. Bohužel i to je nešvar vesnický – ještě to využít pro zvýšení vlastní prestiže, toto trhovecké handlování. Kritika autora je oprávněná i v tomto případě.

 

Stáří je vážené

Starý člověk stále zůstává člověkem ctěným, kterého si všichni váží. To už je dnes bohužel minulostí – v té době bylo totiž pouze velmi málo lidí, kteří byli tak staří, že nemuseli pracovat. Dnes ze starých nepracuje nikdo, ale jedli by všichni. Proto má toto snížení úcty ke starším lidem v moderní společnosti své opodstatnění.

 

Války

Toto je téma reflektované v mnoha spisech, týká se ho i Jiráskova skica (srv. minulý zápis) Mudrcové. Jak říká Dubská: „Ty vojny by snad přeci nemušely bejt.“ Jedná se o reflexi vesnického lidu na války a na to, že jejich děti jsou nuceny umírat za abstraktní cíle. Zde se také moc nezměnilo, až na to, že nyní rodiče více jednají (srv. válka v Iráku).

 

Triumf lidové moudrosti

Dubská představuje v díle někoho, kdo má selský rozum, ve třetím jednání se Dubská chápe slova a všechno bez otálení vyřeší sama. To ukazuje, že vesnický lid sám si vyřeší své problémy bez zásahu městských nepřirozených manýr, zápisů a regulí. Nechtějí, aby se četl zákon: „Poněvadž kolikrát je jedna ženská chytřejší než celý výbor

Nazve radní pařezy – nejsou schopni nést odpovědnost zasvoje rozhodnutí, které se ukázalobýt špatným, a nepomohly jimk tomu ani předpisy.

 

Dubský

Konflikt mezi Václavem a otcem, kvůli svému furiantství může přijít o syna. Trvá mu velmi dlouho, než si to uvědomí a právě tato národní vlastnost (jak říká přímo Stroupežnický) může ve svém důsledku znamenat katastrofu.

Divadelní hra:

Pro hodnocení divadelního představení je potřeba to představení vnímat v historickém kontextu, v kontextu uměleckém a společenském. Z tohoto pohledu musím přiznat, že se hra nevydařila. Autoři inscenace si nevystačili s textem hry, nepochopili jeho výstavbu a zbytečně text gradovali. Proč je třeba text nesmyslně upravovat? Ba dokonce ničit? Proč se musí Bušek s Dubským hádat až do tisíců flašek? Je to nutné? To si skutečně myslí, že dosáhnou vtinosti tím, že dovedou furiantství ad absurdum? Já si myslím, že by neměli podceňovat publikum Národního divadla. Jedná se o konzervativní dílo, jedno z mála českých klasických realistických dramat a není z toho potřeba dělat estrádu (se kterou má asi pan Donutil dost zkušeností). Naopak by se k němu mělo přistupovat konzervativně (dovedl by si někdo představit, že by se takto hrála Symfonická báseň Vyšehrad s prvky současné populární hudby? – doufám že ne, já osobně bych asi opustil sál).

Na díle se skutečně sešly hvězdy prvního kalibru, o inscenaci by se dalo říci, že urazila jak Stroupeřnického dílo, tak standard Národního divadla. Od změny spousty detailů svědčících o nedbalém nastudování (viz např. II, 2) přes onu trapnou scénu s punčem až k potupnému chození mezi židlemi a vybírání peněz. Nemusím říkat, že se herci často neřídili tím, co měli napsáno v závorkách za řečí.

Pan Donutil pěkně využil hru jako „self-promo“ používaje styl televizní obrazovky a neustále se něčemu směje. Co mě zaskočilo, že se tomu hodně diváků smálo. Nešťastný směr, kterým se bere divadlo!

Ale ať uvedu pěkné stránky představení a mohu také něco pochválit. Tragická scéna se vzpomínáním na Josefa byla dobře vyvedená a ukazovala tragiku osudu lidu jako podpůrce války.

Dovolím si poslední poznámku: proč zapomněli v Programu (brožurka, kterou jsem zakoupil za lidovou cenu 60 Kč) zmínit roli Klementa Gottwalda, ve které Jiří Štěpnička exceloval v roce 1986?

 

Hodnocení vydání:

Vydání, které bylo součástí programu ND bylo vytištěno bezpatkovým fontem, který je určen na obrazovky počítačů a ne k tisku. To dosti zhoršilo čitelnost. Také kurzíva tohoto fontu není hezká, kulatá závorka v kurzívě vypadá hranatě – prostě bída. Už jen reklama na časopis Ekonom, Xantypa, Plazmové obrazovky na letišti Ruzyně a Coca-Colu mohla můj dojem zhoršit. Přebal a ilustrace jsou kvalitní, doprovodný text někdy sklouzává ke klišé, jinak je přínosný.

Shrnutí hodnocení:

Hra výborně zachycuje třídní rozvrstvení v jižních Čechách touhu po majetku a penězích, společenské váženosti – prostě člověk svlečený do naha, jeho společenské potřeby atd. Kritika v díle obsažená nabízí mnoho podnětu i městské společnosti, které byla původně určena. Škoda jen, že se  doboví kritici nemohli na drama dívat z našeho pohledu s naším časovým odstupem!

Přes podprůměrné představení (na standard ND) bych doporučil drama navštívit a přečíst. Může být i historickým pramenem, ze kterého lze vystopovat pozdější tendence na českém venkově např. politické nebo emancipační, a také proto je hodnotnou částí české literatury.