Název knihy:

Maryša

Spisovatel:

Alois a Vilém Mrštíkové

Údaje o vydání:

Text připravil a doslov i vysvětlivky napsal dr. Ludvík Páleníček. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství, n. P., v Praze jako svou publikaci č. 91-19-50. Vydání 39., v SPN 2. Edice Mimočítanková četba pro střední všeobecně vzdělávací školy a pro školy odborné. Náklad 13500 výtisků. Praha 1965.

Formální uspořádání:

Jedná se o divadelní hru, tedy princip syžetový, drama. Dílo se skládá z následujících prvků:

  • Obsahuje přehled obsazení na premiéře v Národním divadle (9. května 1894).
  • Kniha je věnována památce matky autorů.
  • První kapitolou, rovnou samotnému jednání je popis hlavních osob v ději dále vystupujících.
  • Celá drama má 5 jednání z jichž každé je rozdělěno na výstupy (12, 12, 10, 10, 6).
  • Po samotné hře následuje „dobový“ doslov o zachycení třídního boje na moravské dědině.
  • Obsahuje ediční poznámku o tom, podle jakého vydání se postupovalo a jak byly upravena některá slova.
  • Vysvětlivky ozřejmňující význam mnoha nářečných slov v textu.

Osnova děje:

Děj knihy je velice jednoduchý, přímý:

  • Lízalovi chtějí nějakému sedlákovi dát svoji dceru Maryšu.
  • Žádný sedlák o ni neprojevil zájem, pouze Vávra.
  • Maryše je Vávra odporný, štítí se ho. Je nakloněna Franckovi, který však odjíždí na vojnu.
  • Rodiče donutí Maryšu, aby si Vávru vzala.
  • Vávra Maryšu bije, Maryša ho nenávidí, ale chová se poslušně.
  • Francek se vrátí z vojny (dvouletá časová mezera). Hlásí, že se bude scházet s Maryšou.
  • Vávra vyhrožuje, že Francka zastřelí. Maryša nasype Vávrovi jed do kafe.

Charakteristika postavy:

Francek je štíhlý a statný, podrobně se popisuje jeho oblečení v Popisu osob. V chování je prudký, smělý a hrdý. Oceňuji jeho opravdovost, ale velmi se vychloubá – jedná se tedy o zástupce furiantství v knize, jehož dalším příkladem je Lízal. Toto furiantství můžeme dokladovat například na scéně v hospodě, se vychloubá, že za Maryšou bude chodit.

Maryša je prostřední postavy, mladá a poněkud odlišná od drsných venkovanek, těch žen, jež musely vyrůstat v područí tradice. Sama se chce vzepřít tomuto, ale i potom, co vypoví všechny argumenty proti tomu, aby si musela vzít Vávru, je nucena si ho vzít. To ji velice mrzí, neboť je zamilovaná do Francka, ale je pevně odhodlaná nést svůj úděl až do konce. To můžeme vidět na tom, když ji Lízal přemlouvá, aby od Vávry odešla. Zde se ukazuje i tematika náboženská, kde Maryša vyčítá Lízalovi, že se dovolával Boha, když ji nutil, si Vávru vzala.

Hodnocení částí knihy:

Kniha celá překvapuje velice důkladnými instrukcemi jež naznačují, že není ponecháno mnoho k úpravě pro herce. Jsou zde velice úzve specifikované jak chování, tak vzhled postav. Proto by se při samotném předvádění dramatu mělo dbát nejvíce na využití mimiky a přednesu.

V knize jsou ukázány mnohé nedostatky tehdejší společnosti, které však mnohdy zůstávají zachovány i ve společnosti současné. Uveďme především následující:

  • Lízalova rodina se při snahách o to, aby si Maryša vzala Vávru, dovolává Boha. Mladá Maryša, předem nejlépe tušíc závažnost tohoto rozodnutí, se postaví proti přání rodičů, jsouc dopálena jejich drzostí dovolávat se božího jména – také je z tohoto činu asi zklamána.
  • Mnohé postavy mají rysy furiantství. Zejména to jest Francek, jenž například odmítne vypít Lízalem koupené pivo, chtě ukázat, že se nemusí s tykovými zaobírat. Nebo je tak také přímo v textu poznamenáno (III, 3), že Francem mezi dveřmi furiantsky pronese: „Nevím“.
  • Celý text je psán hanáckým nářečím – jak jsem zjistil, text byl napsán nejpreve spisovnou češtinou, až potom do nářečí převeden.
  • Nastoluje i vážnější otázky, například do jaké míry by měli mít rodiče možnost vychovávat své potomky – pokud byli jejich potomci něco nuceni udělat z vůle rodičů, měli by pak i za to být rodiče zodpovědni. Lízal však tuto odpovědnost odmítá (III, 4), avšak je zřejmé, že si toho je vědom.
  • Psychologická propracovanost románu je zřejmá, a to jak na celkovém ději, tak na jednotlivých postavách – například Babička velice dobře ztělesňuje staré lidi v tehdejších poměrech. (Je úplně zmatená, děti se jí ptají na rady, domnívaje se, že je zkušená, ale ona už jim není schopna odpovědět. Nebo se také bojí, že by mohla ztratit živitele – rodinu, kdyby se do všeho moc pletla.) Postava Maryši je také významná ve své důvěrohodnosti a je svým způsobem postavou tragickou.
  • Velký význam má také hudební stránka – již na začátku (I, 2) je slyšet hudba a zejména v momentech, jež je třeba nějak zvýraznit (závažné zlomy), má symbolický výraz. Je to například při Franckově odjezdu (I, 12), kdy zní píseň „Spánembohem“ navozující klid, doposavad byl vztah mezi Maryšou a Franckem úplně obyčejný – což se změní po Franckově příjezdu.
  • Stejně jako hudba je dobře využita doba určená pro vnitřní reflexi publika, mlčení.
  • Teror okolí chtějícího docílit svých materiálních cílů na úkor citů někoho jiného je velice zřejmý na jednání Lízala. Maryša toto cítí, ví, že otec využívá svého nadřazeného postavení v rodině, maje možnost se odvolávat na všechny své oběti (typické: „Sousto od huby jsme si kvůli tobě utrhovali“). V (II, 1) Maryša připouští, že tomuto teroru bude muset povolit – s údivem posloucháme konstatování tety Strouhalky: „A dobře uděláš; jinýho než očistec ti beztak doma nečeká.“ Smutné je, že právo na vlastní štěstí zde Strouhalka označuje jako nedospělost.
  • Autoři poukazují (II, 13) na moudrost starých lidí (což už v našem světě není pravda, neboť tehdy nebylo takové vzdělání jako nyní) v osobě babičky, která, vidouc špatnost rozhodnutí proti Maryšině štěstí, rozpláče se. Sama vidí situaci ze svého nadhledu.
  • Důležitý kritizovaný jev ve společnosti je lidská lakomost. Je však třeba si uvědomit, že autor nic nekritizuje, naopak nechává kritiku na čtenáři, sám pouze popisuje realitu. Lakomost je v osobě Lízala, který v honbě za ziskem zničí své dceři život. Sám pak připouští, že kdyby ovdověl, vzal by si mladou a bohatou dívku (III, 5).
  • Společnost je zde představena jako hybná síla, která pomáhá jednici reflektovat rozhodnutí a donutí ho sama jednat podle dobrých pravů, „Kdo má kusa citu citu v těle, každé se nad tím otřese.“ Toto hospodského tvrzení také přibližuje moudrost vesnického lidu, jež měl možnost si udržet čistotu – ve vlastenectví je tento lid venkonský základem pro národ český. Půdou, na které je třeba stavět, neboť právě zde se udržuje česká tradice a zvyky.

Hodnocení vydání:

Toto vydání od SPN je velmi pečlivé. Nejsou zde žádné chyby, vyzba je citlivě provedená s pěkně „namalovaným“ názvem. Je zde vhodně použito vysvětlivek, neboť kniha obsahuje dost slov, která jsou známá pouze lidem z Moravy. Pro přehlednost jsou jména postav psána velkámi písmeny. V Doslovu se naprosto nesmyslně přepisuje celý děj knihy a komentuje se podle marxistické teorie dramatické.

Shrnutí hodnocení:

Drama Maryša je velice psychologicky propracované, což čtenáře po přečtení zajisté zaujme a kniha se mu bude líbit. Nicméně se stále jedná o drama, takže si nesmíme myslet, že po přečtení budeme z díla vnímat všechen jeho obsah – naopak: herec, jenž dobře nastuduje svou postavu, do jisté míry se s ní i sžije, může odhalit i na první přečtení nepozorovatelná zákoutí. Je od něho ale zapotřebí citlivý přístup  textu.

Položme si ale ještě otázku, proč právě drama bratří Mrštíků je tak ceněno nad jiné. Odpověď na tuto otázku možná bude trochu hořčí, ale nemá smysl se jí vyhýbat. Velký podíl má na úspěchu Maryši také dějinná posloupnost, tedy podpora, již Maryša nalezla především u sociálně-demokratického a komunistického lidu. Ten také dbal jejího rozšiřování a opěvování, ačkoli je známo, že první republika československá neměla nic vybudováno pouze na národním hledisku, které se částečně v knize podporuje. Podporuje se zde také třídnost, nebo se spíše ukazuje, že tato třídnost na vesnici existuje. Tato skutečnost ale dnes už není aktuální, nebo je aktuální čím dál méně, což tuto knihu odděluje od dnešní reality a tím její význam klesá.