Název knihy:

Candide aneb O optimismu

Spisovatel:

Voltaire

Údaje o vydání:

Z francouzského originálu Voltaire, Romans (édition complète), vydaného nakladatelstvím Flammarion, Paříž, přeložil a uspořádal Radovan Krátký. V roce 1970 vydalo Lidové nakladatelství jako svou 1248. publikaci. 192 stran. Náklad 15 000 výtisků. První souborné vydání.

Formální uspořádání:

Kniha je rozdělena na 30 kapitol, kařdá má asi 5 stránek. Každá kapitola obsahuje nějakou část příběhu – v knize se zásadně neodbočuje a na to, jak je krátká je dějově dosti hutná. Vypravěč zde vystupující je vševšdoucí, tedy ví, co si postavy myslí, mluví o nich ve třetí osobě. Knihu napsal záměrně tak, jako by ji přeložil z němčiny jakýsi doktor Ralph.

Osnova děje:

  • Candide (znamená prostoduchý člověk, nevinňátko) žije na zámku barona Thunder-ten-Tronckha. Ten měl dceru Kunigundu.
  • Vychovává ho filosof Panglos, který hlásá myšlenky,

-        že nikdy není následku nez příčiny,

-        že tento svět je nejlepší z možných světů a

-        že vše bylo stvořeno za nějakým účelem (nos – abychom na něm mohli nosit brýle).

  • Jednoho dne upustí Kunigunda kapesníček a Candide ho sebere a políbí jí ruku. Vidí to pan baron, je vyhodí Candida ze zámku.
  • Je naverbován do bulharské armády. Jednou jde na procházku, ale oni si to vyloží jako útěk a on dostane na výběr tresty:

-        Průběh uličkou 2 000 vojáků šestatčicetkrát, nebo

-        Dvanáct olověných do hlavy.

  • Vybere si uličku, ale zvládne to jenom dvakrát. Potom ho potká král a ten ho osvobodí od trestu.
  • Uteče do Holandska, kde se ho ujímá dobrý muž Jakub. Zde na procházce potká žebráka, o němž zjistí, že je to Panglos.
  • Všichni jedou na obchodní cestu do Lisabonu. Jakub se utopí při záchraně námořníka.
  • V Lisabonu je zemětřesení, jsou pozváni na oběd lidmi, jenž pomůžou z trosek, ale zde je chytá inkvizice.
  • Panglos je pověšen, Candide se setkává se stařenou, která mu pomůže. Dovede ho potom ke Kunigundě.
  • Ta mu vypráví své příběhy. Kunigunda nyní patří Inkvizitorovi a židovi. Ti se každý den střídají, kdo s ní je. Candide je oba zabije.
  • Stařena vypráví příěh, že je dcerou papeže a princezny. Odjedou do Buenos Aires. Odtud Candide utíká se sluhou do Paraguaye.
  • Zjistí, že představený místního kláštera je Kunigundy bratr. Ten ale nechce, aby si Candide Knugundu vzal, tak ho Candide zabije.
  • Dostají se k Ušatcům kde nachytají slečny „hrající“ si s opicemi. Od Ušatců se dostanou k řece, vlezou do člunu, nechají se unášet.
  • Dostanou se do Eldoráda. Je to utopická společnost ze zlata. Naloží zlato a po krátkém pobytu odjedou.
  • Získává přítele Martina. Společně odjedou do Bordeaux. Candidův původní sluha Kakambo má přivést Kunigundu do Benátek.
  • Ve Francii na něho připraví abbé léčku, když předstírá, že Kunigunda přijela za ním do Francie.
  • Přes Anglii se dostanou do Benátek, kde se setkají s Paquettou (bývalou milou Panglose) a bratrem Bonifácem. Myslí si, že je to důkaz toho, jak někdo může být spokojen.
  • Pak jdou navštívit senátora Pococuranta, ten jim vypráví o knihách.
  • Jednoho dne jdou Candide a Martin na večeři a setkávají se s šesti cizinci, o kterých zjistí, že o je šest králů, kteří byli zbaveni moci.
  • Candide se od Kakamba dozví, že Kunigunda je velice ošklivá ochechule. Vydává se ji hledat do Cařihradu. Po cestě lodí osvobodí dva otroky, ze kterých se vyklube nesmrtelný Panglos a bratr Kunigundy.
  • Candide najde Kunigundu i stařenu, vykoupí je z otroctví. Kunigunda je ošklivá a on si ji už nechce vzít.
  • Nakonec si ji ale bere a Panglos konstatuje, že kdyby neprošel všemi těmi útrapami, tak by si teď nemohl pochutnávat na citrónech a pistáciích naložených v cukru.
  • Candide reaguje: „To jste řekl dobře, nicméně musíme obdělávat naši zahrádku.“

Charakteristika postavy:

Candide, hlavní postava knihy, je mladík s jemnými mravy, myslí velmi prostě, v jednání je přímý a všechno jehomínění není težko vyčíst z jeho obličeje. Z důvodu jeho jednoduchého myšlení také pokládá většinu věcí, jež mu ostatní lidé řeknou za pravdu, tj. je naivní. Takto také věří učiteli Panglosovi a jeho filosofii, že žijeme v nejlepším z možných světů. Celá kniha pak má za účel toto tvrzení vyvrátit, stajně jako vyvrací tvrzení, že každá věc má svou příčinu, tím, že kniha je plná neuvěřitelných zvratů, což způsobuje její blízkost k satiře.

Hodnocení částí knihy:

Je jisté, že v této knize nebude mít nejdůležitější význam děj, poněvadž ten je velmi dlouhý a nesmyslný, události na sebe těžko navazují. Proto bude lepší se zabývat výkladem jednotlivých prvků. Tyto prvky slouží především ke kritice, stejně jako hlavní myšlenka díla, která je vystižena na konci.

 

Filosofování

Již na samém začátku se Candide označuje za filosofa, což může být jednak posměch filosofům, jednak také posměch samotnému prostinkému Candidovi. Také, jelikož se zde jedná o vševšdoucího vypravěče může být Candide označen za filosofa, jelikož objevil pravý význam světa a odpověď na jednu z filosofických otázek: Jak mám jednat?

 

Kritika lásky

Láska není ve Voltairově díle neměnná a trvalá, tj. láska duševní. Naopak, převládá zde láska ke kráse a na konci knihy pak Candide nemá velký zájemsi vzít Kinigundu, jelikož svou krásu ztratila. To již lze chápat jako kritiku toho, že lidstvo dále nevyznává ideály čisté lásky k duši. Tento poznatek je aktuální i dnes, ačkoli dnes je málokdy vnímá jako problém.

 

Popis války

Voltaire si při svém realistickém popis války uvědomuje marnost válčení a vysvětluje, že není mnohdy rozdíl meziválčícími stranami, proto těžkouvažovat o osvobození nějakou válčící stranou od druhé. Válka je pouhé znásilňování žen a vraždění dětí. V tomto obrazu bledne jakýkoli vznešený cíl ideový jako důvod války. Proto ani územní požadavky nejsou dostatečným důvodem pro válku. Nejdůležitější poznatek spočívá v tom, že není žádná strana dobrá a jiná špatná (objektivně), neboť obě se chovají stejně – špatně. Proto ani nic jako vojenská čest nemá objektivní význam. Zde bychom mohli porovnat s aktuálním případem války v Iráku.

 

Sebeobětování

Při záchraně námořníka se Jakub utopí, ačkoli ho pozozruje celá posádka lodi. On tedy očekával, že hrdinství jím projevené bude opětováno, namísto toho se setkává s lhostejností okolí k sobě. Proto tedy neměl, za předpokladu, že touží poživotě, nikoho zachraňovat – to je ještě umocněno reakcí námořníka, jehož zachránil. Tomu nestál topící se zachránce ani za pohled.

 

Lpění na původu

Několikrát, například již v úvodu, kdy se popisuje Candidův původ, se autor zmiňuje o tom, že nějakému vztahu bránilo to, že někdo nebyl schopen prokázat svůj rodokmen do 73. kolena. To je samozřejmě naprsoto zbytečné a nikdo by neměl bránit vztahu. Kvůli tomuto je také podruhé zabit Kunigundin bratr, když Candidovi zakáže si Kunigundu vzít.

 

Eldorádo

Eldorádo by měla být země, kde je všechno idilické, je zde spousta zlata a diamantů – alei lidské vztahy jsou rozdílné normální společnosti. Lidé jsou zde velmi laskaví a je zde dbát velký důraz na svoodnou vůli. Proto také, když se rozhodnou Candide a Kakambo Eldorádo opustit, nikdonedbá na výdaje a fyzici jim sestrojí stroj, který jim pomůže městoopustit. Také se zde nachází kritika imperialistické a expanzivní lidské duše, která donutila Inky opustit toto idilické místo, aby měli více půdy a větší říši, ačkoliv ve městě bylo vše, co potřebovali.

 

Kritika pokrytectví – návštěva senátora

Senátor je velice upřímný v tom, že se mu nějaká díla vůbec nelíbí, ačkoli jsou považována za klasická. Nebojí se říci svůj vlastní názor na ně nebo se vymluví nato, že jsou nedokonalá. Tak tedy se nanajde moc děl,který by se mu líbila. Na všecko najde nějakou kritiku, ikdy se nazasaví dokud to nebude úplně dokonalé.

 

Smysl světa

Přemýšlet nad obsahem a smyslem světa je zbytečné, proto na něj musíme nějak zapomenout, abychom se netrápili. Tímto prostředkem k zapomenutí je práce, která mu umožňuje, aby svůj intelektuální život poněkud zjednodušil a odložil intelektuální činnosti, které stejně nemají žádný výsledek.

 

Kritika církve

Kritika církve je v knize velmi patrná. Vyskytuje se například v následujících situacích:

  • Stará žena je dcerou papeže, který má držet celibát
  • Paquetta obcuje s františkánským mnichem (obsaženo ve vyprávění o původu nemoci Panglasovy)
  • Homosexualita jezuitského novice
  • Inkvizitor střídající se s židem u Kunigundy
  • Jezuité válčící v Americe s Postugalci a Španěli a v Evropě jim dávající rozhřešení
  • Bratr Bonifác a Paquetta jako porstitutka (ačkoliv věděla, že je nakažena nemocí, jíž už nakazila Panglose)
  • Abbé toužící po Candidových diamantech (připraví léčku, kterou chce vylákat z Candida peníze

Všechny tyto prvky jednoznačně ukazují na zvrácenost církve a její nesponost dále plnit účel, za kterým vznikla. Ukazují, že církev káže vodu, ale pije víno – to s tou homosexualitou a novici atd. to je aktuální dodnes.

Hodnocení vydání:

Autor komentáře, Rodovan Krátký, uvádí (kromě diskuse o pokrokovosti či nepokrokovosti Voltaira), že spisy obsahují velký počet narážek na aktuální politickou situaci, především na nevolnost spisovatelů. Poznámky ale jsou vynechány, protože čtenář má možnos si půjčit okomentované v knihovnách. Také zde uvádí, že kniha je aktuální i ve dvacátém století, s čímž nemohu moc polemizovat, jelikož v době vydání jsem nežil, ale mohu potvrdit, že ve století jednadvacátém o část ze své aktuálnosti přišla, neboť společnost mnohé problémy v knize reflektované už vyřešila, nebo se s nimi smířila jako s neřešitelnými. Jinak vydání je pěkné, ale přebal knihy nemá s obsahem mnoho společného.

Shrnutí hodnocení:

Celkově se mi kniha docela líbila, ale musím uznat, že vydolovat některé myšlenkynení vůbec jednoduché – a to ještě musím mít pochybnosti, zda skutečně byly záměrem autorovým. Kniha překypuje dějem, který občas svým opakováním nabývá trapnosti a čtenář nabývá pocitu ošuntěosti. Jindy je kniha naopak nápadná a vtipná (například střídání inkvizitora a žida). Také závěr je poněkud rychlý, konče větou, která zanechává mnoho otázek – ale to už je účel literárního díla vyvolávat otázky.

O autorovi:

  • vlastním jménem Francois Marie Arouet (1694 - 1778)
  • spisovatel, dramatik, filosof, historik
  • představitel francouzského a evropského osvícenství, v Anglii přijal Lockův senzualismus (směr odvozující veškeré poznání pouze z počitků); věřil, že osvícenství je určeno především aristokracii
  • dějiny nechápal jako sled bitev, ale jako proměny kultury, ducha a vzdělání; zavedl pojem a obor filosofie dějin (Pojednání o mravech a duchu národů)
  • nepopíral existenci Boha, byl zastáncem deismu (učení, které uznává existenci boha jakožto prapříčiny světa, ale soudí, že svět jednou stvořený, je ponechán působení svých vlastních zákonů)