Název knihy:

Utrpení mladého Werthera

Spisovatel:

Johann Wolfgang Goethe

Údaje o vydání:

Z německého originálu přeložil Erik A. Saudek. Doslov a poznámku o autorovi napsal Aloys Skoumal. Ilustroval Karel Machálek.  Přebal a vazbu navrhl Leo Novotný. Graficky upravil Antonín Dvořák. Vydala Mladá fronta jako svou 2664. publikaci. Náklad 118500 výtisků. 4. vydání. 108 stran textu. Praha 1968.

Formální uspořádání:

Kniha má dva díly, rozdělené podle místa pobytu hlavní postavy. Většina knihy je psána v dopisech, povětšinou Wertherově příteli Vilémovi, některé jsou Lottě. Děj se odehrává v letech 1771 – 1772. V druhém díle je pak vložený výklad Vydavatele čtenáři, vyprávění sebrané z úst Lotty a Alberta. Následuje několik stránek překlad některých zpěvů Ossiana. Konec je opět vyprávění. Jedná se o prózu, z velké části text tvoří úvahy, je zde i vyprávěcí postup.

Osnova děje:

  • Werther přijíždí do vesnice Wahlheim.
  • Potká Lottu, které pomáhá s dětmi.
  • Zamiluje se do ní, ale protože ví, že si ho nemůže vzít (je zasnoubena s Albertem), tak se nechce trápit a odjíždí za prací k velvyslanci do města.
  • Společnost je jím pohoršena, a tak je nucen ji opustit.
  • Dozvídá se o sňatku Lotty s Albertem. Odjíždí zpět do vesnice.
  • Navštíví opět Lottu, čte jí svůj překlad veršů, chce ji zlíbat, ona to odmítne.
  • Nechá poslat k Albertovi pro zbraň, připravuje se na svou sebevraždu.
  • Dopisuje poslední dopis Lottě, zastřelí se.

Charakteristika postavy:

Werther je poměrně mladý hrdina, je velice podobný Lermontovovu Pečorinovi a Puškinovu Evženu Oněginovi. Není se čemu divit, neboť právě jim sloužil Werther zčásti jako vzor. Tedy Werther je velmi neklidný rozhoduje se impulsivně, libuje si v reakcích druhých na jeho chování (rád dělá „drama“):

„Ó proč vám bylo souzeno se narodit s tou prudkostí a nezdolou vášní kevšemu, do čeho se jednou zakousnete! Prosím vás, mírněte se! Kolik radosti vám mohou způsobit vaše vzdělání , vaše vlohy! Vzmužte se a odvraťte svou smutnou věrnost od stvoření,které nemůže nic, než vás litovat.“   

Velice miluje Lottu, rád činí složité filosofické úvahy. Vyssí společnost ho nemá ráda, to je mu ovšem jedno. Má mnoho známých na vysokých postech. Velice má rád děti, platí potřebným příspěvek na živobytí. Má rád Homéra:

„Usedl jsem do kočáru a zajel di do M..., abych se tmz kopce díval na západ slunce a abych si  při tom ve svém Homérovi přešetl ten nádherný zpěv, jak bodrý pasák prasat hostí Odyssea. – Tím to bylo odbyto.“

Lotta, i když miluje Werthera, se vdá za Alberta, což je nudný úředník. Sama se musí starat o své sourozence, jež jí zanechala její zemřivší matka. To z ní dělá velice charakterní ženu. Chce být Albertovi věrná, i když ho nemá příliš ráda. Mluví moudře, avšak většinou pouze papouškuje staré řeči, nepochopivši hloubku Wertherových otázek nebo se nepřejíce se jimi zatěžovat.

Hodnocení částí knihy:

Pokusím se zaznamenat několik nejdůležitějších myšlenek v knize obsažených (a okomnetovat je):

 

O štěstí

„Bylo by méně bolesti mezi lidmi, kdyby nevykládali tolik obrazotvornosti (...) na tom, aby s zpřítomňovali minulé utpení, místo aby klidně snášeli lhostejnou přítomnost.“

Toto je celkem jednoduchý poznatek ukazující, že kdyby si lidé více hleděli rozvíjet své osobní štěstí tím, že by tozvíjeli osobní štěstí ostatních, bylo by všem lépe. Z toho vyplývá, že si většinou my lidé sami sobě kazíme zbytečně navzájem náladu, čímž klesá štěstí jednotlivce, snižuje se jeho pracovní schopnost atd., což dále ovlivňuje jeho chování spokojenost.

Pan Smidt  Wertherovi: „Nazval jste špatnou náladu neřestí. Zdá se mi, že přepínáte.“ „Nikoliv. (...) Anebo je to snad vnitřní nespokojenost s naší vlastní bezcenností, nelibost nad námi samými, která je vždy spojena se závistí, podněcovánou hloupou marnivostí. (...) Běda těm, kdo zneužívají moci, která je jim dána nad srdcem bližního, aby je olupovali o prosté radosti, které zněho samého klíčí.“

Člověk by neměl svou špatnou náladou obtěžovat všchny okolo, ale měl by si ji nechat pro sebe, aby zbytečně nezhoršoval náladu ostatním. Nespokojenost mnohdy pramení z toho, že člověk není spokojen sám se sebou. Werther také říká, že každá bytost má b sobě určitou základní radost, základní štěstí, jež vyvěrají ze samotné podstaty života – to je dosti sentimentální názor, což potvrzuje náležitost tohoto románu k sentimentalismu. (Nemusíme poznamenávat, že se nám takovéto dělení literatury příčí – je jen málo spisovatelů, již píšou pouze, aby naplňovali žánr, i když toto se stává ve 20. století dosti častým jevem.)

„Zde, Lotto! Bez hrůzy chápu se studeného, strašného kalichu, z něhož se napiji smrtelného opojení. Tys mi jej podala, neotálím. Vše, vše – tak jsou naplněny všechny naděje a všechna přání mého života! Tak chladně, tak neoblomně zabušit do železné brány smrti.“

Werther tady svaluje část viny za svo smrt na Lottu, ovšem neuvědomuje si, že Lotta nesdílí celé jeho vnímání světa, čili že pro Lottu možná bude zodpovědnost (samozřejmě za to zodpovědná není, ale určitě bude mít nějaké výčitky) těžké důsledky, v záveru ji okrádající o její osobní štěstí. Werther se tak možná snaží o to, aby pochopila jeho chápání života i se smrtí jako nevyhnutelnou, která však není žádná katastrofa, tak jak ji (paradoxně proti tomu co hlásala) vzbudila v lidech církev. Mnohem horší než smrt je stáří; jestliže člověk bude i ve stáří pracovat, bude jeho stáří naplněnejší, neboť bude mít pocit štěstí z toho, že pomáhá společnosti, a ještě k tomu nebude jeho stáří tak dlouhé.

Opět je zde přímo hrdinský závěr, kde Werther s radostí používá optimistické metafory, příjmaje smrt jako součást života.

 

O životě

„Že život člověka je jenom sen, to už leckoho napadlo a ani mě se ten pocit nechce spustit.“

Podle toho, že by život měl být sen, by tedy na něm ani nemuselo příliš záviset, tedy by nemělo by jej být těžké jej opustit – ať už přirozenou smrtí nebo sebevraždou (která je o to lepší, že si můžete všechno připravit).

„Ano, příteli, jsem si tím skoro jist, stále víc a víc, že na životě jediného tvora málo záleží, pramálo.“

Toto vrzení vyplývá z velikosti, jakou církev líčí moc boží, z moci panovníků a z velikosti světa. Ve skutečnosti to však pochopitelně není pravda. Podle tohoto tvrzení by se dal ospravedlnit jakoliv režim a nebyla by vůbec nutnost pro morální autoritu demokracie (ta by v tomto případě byla vhodná pouze kvůli tomu, že by vykazovala nejlepší hospodářské výsledky). V dnešním pojetí má poloviční platnost, jelikož na tvorech jako jsou komáři skutečně nezáleží.

„A teď tu sedím jako babička, která sbírá dříví u cizích plotů a u cizíchdveří prosí o boží dárek, aby si ještě ulevila své skomírající, bezútěšné bytí prodloužila ještě o chvilečku.“

Zde se navazuje na první myšlenku. Autorův odpor k danému tvrzení (vyjádřený patřičnou ironií) dokladuje jakousi představu ctnostného umírání a opouštění tohoto světa – to znamená, že by člověk měl opustit svět se ctí, jestliže tak celý život žil, i přesto, že by žil o pár minutek méně. Toto odkládání smrti, držení se včemi drápy posledního šlahounu života někteří popisují jako mužnost či jako povinnost – ve skutečnosti to odkazuje k otázce, kterou si klade překladatel Saudek v poznámce: Jak zůstau na živu, ač nejsem tupec? Což není otázka triviální, a Goethova odpověď na tuto otázku není uspokojivá (alespoň pro moderního čtenáře).

 

O dětech a otevřenosti

„Rozumějí si se mnou, vypravují mi leccos. Zejména mě baví jejich vášně a prosté výlevy žádosti, když se sejde více dětí ze vsi.“

Werther děti chápe jako velmi prostinké bytosti, které jsou nepoškozené a nepoznamenané životem, který je nutně ničí a škodí jim, stejně, jako to uvažuje Rousseau – příliš brzy končí jejich věk nevinnosti a přirozenosti nadělené přírodou a chování, jež ukazuje mnohdy stav ve společnosti (dnes je to jiné než tehdá – máme školky, kde jsou děti přetvářeny od útlého věku, a tak ti, co touží se stát nejvzdělanějšími členy společnosti se musí jejímu deformačnímu tlaku postavit po 22 let). Takéna kolektivu dětí je nejlépe ukázána společenská svornost. 

„Není na světě větší radosti, než spatřit velkou duši, která se ti otvírá.“

Tak to, že to je největší radsost to asi zavrhnem, ale určitě je to velice uspokojivé sledovat, že i člověk, jež má zkostnatělé názory, nehybné postoje dokáže zpátečně odhalovat svou přirozenost a vracet se ke stavu, jak byl stvořen. Radostí také je (pokud se tedy člověk považuje za dobrého a většinu svých činů za dobré) sledovat působení svého (dobrého) vlivu na někoho, v konečném důsledku obahacujíce oba dva.

 

O lidské přirozenosti

„Co že to je, co člověka stálen nutí, aby rozprostraňoval, aby činil nové objevy, aby se toulal; a pak zase nad tím, jak rádi se poddávíme omezení a vezeme v koleji zvyku, aniž se ohlížíme  napravo nebo nalevo.“

Werther se zamýšlí nad rozporuplností lideské přirozenosti, která na jednu stranu dovede být dosti vzletná a objevná (revoluční), ale na druhou stranu se dokáže poddat útlaku špatnému zachátení, aniž by se v tu chvíli vzepřela. Chrání ji od toho pohodlnost a strach z budoucnosti (v knize také zachycený). Tento rozpor činí z člověka bytost vhodnou k vyjmutí z společnství všech živočichů.

„Proč všichni lidé, kteří vykonali něco velkého, něco, co se zdálo nemožné, musili být odjakživa prohlačování za opilce a za šílence.“

Toto tvrzení není myšleno doslova, ale obrazně. Říká, že jestliže má býti dosáhnuto pokroku, což je obsaženo v předchozím tvrzení, musí pro to být poloýeny oběti. Člověk jenž tohoto nevídaného pokroku dopsáhnout chce, se musí ostatním nutně jevit jako blýzen, šílenec, či (lépe, jelikož je to pouze dočasné) opilec. Proto tito lidé, protože se vymykali svým současníkům, jim nebyli pochopitelní a mohli dosáhnout pokroku celého lidstva. (Toto tvrzení je v rozporu s tím, že život jednoho tvora je bezvýznamný, jelikož právě v této době to byli jednotlivci,kteří vynalézali velké věci; dnes jsou to přísně organizované skupiny)

„Lidská přirozenost má své meze. Dovede snášet radost, bolest, lítost až dojistého stupně, ale hyne, jakmile je překročen.“

Tak to je jako s polovodičovou diodou, jestliže překročíme napětí, dioda se protrhne a fungje jako normální vodič. Toto tvrzení je ale těžké nějak posoudit, jelikož je platné do doby dokud žijete (nedosáhli jste svého citového potenciálu) a v době po smrti to nelze posoudit. Nicméně v tomto vrzení se asi nemyslí smrt fyzická, ale spíše smrt citů.

 

O rozumu a pravdě

„Pohleď příteli, to je přece to,co cítili nádherní praotci! Když Odysseus promlouvá o nedozírném moři, o nekonečné zemi, není to pravdivější, lidštější a vroucnější, než když si teď každý školáček myslí, že je bůhvíjak moudrý, dovede-li papouškovat po jiných, že je kulatá.“ 

Podle tohoto tvrzení se spíše moudrost získává tím, kolik jste objevili, než tím, kolik znáte. Odysseova moudrost je tedy větší než školáčkova a to i tak, že Odysseus má více zkušeností z reálného života. Moudrost také není v tom, opakovat něčí názory, popř. Se dívat na lidi v historii jako na primitivy – zajisté by nikdo nechtěl, aby sestejně dívali i budoucí na něj. 

„Váží si také víc mého rozumu a mých schopností než mého srdce, které je přece jedinou mou pýchou,které je jediné pramenem všeho,veškeré síly veškerého blaženství a veškeré bídy. Ach, co vím, může každý vědět – své srdce mám já jediný.“

Člověka by si spíše měliv vážit pro o, čím je jedinečný, ne pro to, čím se podobá ostatním. Proč obdivovat člověka s širokým všeobecným rozhledem více, než specializovaného člověka? Jaký mají oba přínos pro společnost? Lépe tedy (co já si také myslím) míti společnost rozdílnou a vážiti si kaýděho pro jeho jedinečnost, než pluky jednotných stejných lidí, jež se všichni chovají jako stroje.

Hodnocení vydání:

Kniha byla vydána v edici Máj, Knihovna československé mládeže, pravděpodobně kvapně, jelikož v sazbě jsem objevil 4 chyby (chybějící písmena, jedna číslice v datu není kurzívou). Ilustrace byly zvojeny tematicky, ale jsou si velice podobné, všechny zachycují Lottu a obálku s dopisem a písmenem W. Vydání je ve velice zdařilém překladu Erika Saudka, který ač starý 80 let, je i dnes aktuální jak jazykem, tak obsahem.

Doporučení:

Kniha je významná – ačkoli některé motivy nejsou tak aktuální dnes, jiné ze své aktuálnosti nic neztratily. Proto tedy tato kniha stále (a také díky mistrnému využití formy dopisu) má co dnešnímu čtenáčstvu říci – má ho přimět k tomu, aby se zamyslel nad sebou samým a nad problémy, se kterými se může ve společnosti setkat. Z důvodu tohoto si také myslím, že lze knihu doporučit nejenom pro zábavu (spíše škodolibá zábava), ale je také vhodná pro porobvnání přístupu k závažným otázkám dříve a v dnešní době. Kniha také může sloužit jako průvodce životem v 18. století, ukazuje dobře prostředí i charaktery lidí.

O autorovi:

(tato část není mým dílem, použito zdrojů z internetu)

Johann Wolfgang Goethe

  • 28.8.1749 narozen ve Frankfurtu nad Mohanem
  • 1765 – 68 studuje práva v Lipsku
  • 1770 – 71 pokračuje ve studiu v Štrasburku
  • 1772 – Wetzlar – praktikuje u říšského soudu
  • od 1775 - vstupuje do vévodských služeb ve Výmaru (působí zde jako tajný rada, ministr, ředitel divadla, knihoven a vědeckých ústavů pracovník v přírodních vědách)
  • jedna z vůdčích osobností hnutí Sturm und Drang
  • 22.3.1832 – ve Výmaru umírá

 

Dílo: drama Faust, Egmont, Torquato Tasso, Götz von Berlichinger, Clavijo, eposy Hermann a Dorothea, Ferina lišák, poezie Benátské epigramy, Římské elegie, balady Král duchů, Rybář, romány Utrpení mladého Werthera, Viléma Meistera léta učednická a Viléma Meistera léta tovaryšská