Výzva předsedů zeměkoule /1917/

napsal: Velemír Chlebnikov, přeložil: Jiří Taufer

Jen my, kteří jsme sbalili vaše tři roky války

do kornoutu strašného megafonu,

zpíváme a křičíme, zpíváme a křičíme,

opilí nádherou oné pravdy,

že Vláda Zeměkoule

už existuje.

Jsme to My!

Jen my jsme ověnčili čela

divokými věnci Vládců Zeměkoule,

neúprosní ve své osmahlé

surovosti

vyskočili jsme na balvan práva anexe,

vtyčujíce prapor času,

my – hrnčíři, přepalující mazlavé hlíny lidstva

na džbány času,

my – pořadatelé štvanice na lidské duše,

dujeme do šedých koutů moří,

svoláváme lidská stáda:

Ohé-é! Kdo je s námi?

Kdo je náš kamarád a druh?

Ohé-é! Kdo je za námi?

Tak tančíme my, pastýři lidí a

lidstva, pískajíce na dudy.

Evoe-e! Kdo víc?

Evoe-e! Kdo dál?

Jen my, stanuvší na balvanu

sebe samých a svých jmen,

uprostřed moře vašich zuřivých zorniček,

žíhaných lačností šibenic

a zkroucených předsmrtnou hrůzou

z příboje lidského řevu,

chceme být jmenováni a nadále titulováni

Předsedy Zeměkoule.

Jací drzouni, řeknou jedni.

Ne, to jsou světci, namítnou jiní.

My se však usmějeme jako bohové

a ukážeme prstem na slunce

Vlečte je na psí šňůrce,

oběste je na slovech

rovnost, bratrství, svoboda,

postavte je před soud sousedek

za to, že v předpokoji

velice usměvavého jara

slunce nám vdechlo tyto krásné myšlenky,

tato slova

a tyto hněvivé pohledy.

Ono je viník!

Vždyť my jenom opakujeme sluneční šepot,

kdykoli vpadáme k vám, jako

zplnomocněnci jeho rozkazů,

jeho přísných povelů.

Tučné zástupy lidstva

budou se ubírat po našich stopách.

Kudy projdeme my,

ať v Londýně, v Paříži nebo v Chicagu,

tam z vděčnosti změní svá jména

na naše.

Ale my jim promineme jejich pošetilost.

Toť daleká budoucnost,

ale zatím aspoň vy, matky,

odneste své děti,

jakmile se někde vyskytne stát.

Chlapci, utíkejte a schovávajte se do jeskyň

a do hlubin moří,

zahlédnete-li někde stát.

Děvčata a vy všichni, kteří nesnášíte mrtvolný zápach,

padejte do mdlob při slově „hranice“.

Páchne hřbitovem.

Vždyť popravčí špalek byl také kdysi

pěkná sosna,

kučeravý strom.

Je špalek dalek dobroty jen tím,

že se na něm stínají lidské hlavy.

Tak i ty, státe,

jsi hezkým slovem ze sna.

Jsou v něm 4 zvuky.

I stání, i stojatost.

Rostlo jsi v lese slov

mezi popelníkem, zápalkou a nedopalkem,

rovné mezi rovnými.

Ale proč se živíš lidmi?

Proč jsi se stal lidožroutem

a vlast tvou ženou?

Hej, poslyšte!

To my jménem veškerého lidstva

přicházíme vyjednávat se státy minulosti:

Jste-li, ó státy, tak půvabné,

jak samy sebe rády líčíte

a jak nutíte své sluhy,

aby líčili vás,

pak proč ty krvavé oběti božstvu?

Proč my, lidé, chrupáme ve vašich čelistech,

mezi řezáky a stoličkami?

Poslyšte, státy, ať jste kdekoli,

vždyť už po tři roky

jste se chovaly,

jako vy lidstvo bylo jen jakési cukroví,

sladký biskvit, rozplývající se na jazyku.

Ale co když biskvit vyskočí jako břitva a vypískne: Maminko!

nasypeme-li na něj sami sebe

jako špetku jedu?

My od nynějška nařizujeme říkat místo slov „z milosti boží“

„z milosti lidojedů“.

Je-li pak ke cti Paní Zeměkouli

(buď vůle její!)

připouštět veřejné lidožroutství

po celém svém obvodu?

A není-li úžasným patolízalstvím

lidí jakožto poživatiny,

brání-li svého nejvyššího Jedlíka?

Poslyšte! I ti mravenci

stříkají mravenčí kyselinu na jazyk mravenečníka.

Namítne-li se nám,

že stát kdekoli na světě nepodléhá soudu

jakožto veřejnoprávní osoba,

namítneme-li proti tomu my, že rovněž člověk

je dvouruký stát krvinek

a rovněž veřejný?

Jsou-li státy špatné,

pak kdo z nás by pohnul třeba jen prstem,

aby oddálil jejich spánek

pod stuhami s nápisem NA VĚKY?

Jsme nespokojeni, ó státy

a vlády,

vy, kteří varovně skřípete zuby

a nadskakujete zlostí.

Budiž! Jsme větší síla

a jsme s to kdykoli odpovědět

na vzpouru státu

vzpourou otroků –

pádným slovem.

Stojíce na palubě slova „nadstát hvězdy“

a nepotřebující hole, abychom se podpírali ve chvílích vlnobití,

ptáme se, co je vyšší:

my, opírající se o právo vzepříti se

a nesporní ve svém prvenství,

my, chránění zákony o vynálezech

a prohlásivší se za Předsedy Zeměkoule,

anebo vy, vlády

jednotlivých zemí minulosti,

vy, obyčejné pozůstatky z jatek

dvounohých býků,

jejichž mrtvolným slizem jste potřísněny?

Co se týče nás, předáků listva,

které jsme uspořádali podle zákonů paprsků,

pomocí rovnic osudu,

my odmítáme panstvo,

vydávající se za vládce,

za státy a za jiná vydavatelství Válka a Co,

jež postavily mlýny útulného blahobytu

pod tři léta již tekoucí vodopád

vašeho piva a naší krve,

tvořící křiklavě šarlatový splav.

Vidíme státy nalehnuvší na meč

ze zoufalství, že my jsme přišli.

S ústy plnými vlasti,

ovívajíce se vějířem vojenského polního řádu,

drze jste uvedli válku

mezi nevěsty člověka.

Buďte klidné, státy, ať jste kdekoli,

a neplačte jako malé holčičky.

Vy budete pod ochranou zákonů vydaných námi,

jakožto volné sdružení soukromníků

zároveň se spolky ctitelů Danta,

pěstitelů králíků nebo hubitelů polních škůdců.

Nedotkneme se vás.

Jednou za rok se sejdete na výroční schůzi

na základě spolčovacího práva,

abyste prohlédli své řidnoucí řady.

Zůstaňte si volným sdružením soukromníků,

zhola nepotřebným

a nedůležitým,

nudným jako bolení zubů

babičky ze 17. století.

Vy jste úměrni nám,

jako je chlupatá chápavá noha opičky

ožehnutá domnělým božstvem blesku

úměrná ruce myslitele, klidně řídícího svět

s jistotou jezdce na osedlaném osudu.

Ba více:

My založíme společnost na ochranu států

před hrubým a surovým zacházením

od pospolitosti času.

Jako výhybkáři

u protínajících se kolejnic minulosti a budoucnosti,

my se stejně chladnokrevně chováme

k nahrazení vašich států

vědecky vybudovaným lidstvem

jako k nahrazení lýkového střevíce

zrcadlovým šlehnutím vlaku.

Soudruzi dělníci Nehartuste na nás.

My jako pracující stavitelé

jdeme svou zvláštní cestou ke společnému cíli.

Jsme zvláštní druh výzbroje.

Rukavice dvou slov – Vláda Zeměkoule –

je tedy hozena.

Modrý prapor bezvládí

proťatý rudým bleskem,

prapor větrných rán a jitřních sluncí

se vznesl vzhůru a třepetá se nad zemí,

hleďte, moji přátelé!

Vláda Zeměkoule.

2006, Jakub Michálek
HTML, CSS valid.